Česká potravina

Z ruského pohledu však stejně absurdně situaci vyhrotil prezident Putin, nejen anexí Krymu, ale především jen povrchně skrývanou přímou podporou ruských separatistů na východní Ukrajině. Sestřelení malajsijského civilního letounu je nejen lidskou tragédií, ale došlo k němu pod ruským dohledem. Zásadní však je, že dnes Vladimír Putin je v Rusku populárnější než kdy jindy, když i řada jeho dlouhodobých odpůrců ukrajinskou politiku podporuje.

Při výrazné domácí podpoře Putinovy politiky nelze ekonomické sankce označit za projev zahraniční politiky, nýbrž spíše za projev bezradnosti. Sankce poskytnou ještě více argumentů pro propagandu a mohou ospravedlnit represe proti případným pochybovačům. Představa, že těch několik postižených oligrachů se vzbouří kvůli tomu, že jejich jachty budou mít problém zakotvit u evropských letovisek, je naivní.

Evropské a samozřejmě i naše firmy ztratí v Rusku trhy, na které se více než nadšeně vrhnou vývozci z jiných oblastí, ať je to Čína a země jihovýchodní Asie, Indie či Latinské Ameriky. Není rok 1980, ale 2014. Americké či evropské vývozy i velmi sofistikovaných výrobků, na vysoké technologické úrovni, jsou dnes nahraditelné odjinud, možná při poněkud nižší kvalitě. Navíc, nejvíce postižené nebudou Německo či Holandsko, nejsilnější evropské ekonomiky, ale menší země se specializovanými vývozy, spíše malých a středních objemů. Česká republika takovou zemí bohužel je.

Sankce jsou však přijaty a podnikatelské organizace, jako je Hospodářská komora České republiky a další, mohou na jejich krátkozrakost poukazovat, nemohou je však ignorovat a už vůbec ne obcházet. Je však jejich povinností jednak minimalizovat negativní dopady na české podniky, jednak zabránit další zbytečné eskalaci krize: sankce vyvolávají protiopatření a rozbíhá se kolotoč, na který doplatíme všichni. Především z těchto dvou důvodů se domnívám, že musíme udržovat vztahy se svými ruskými partnery a protějšky a neustále vyjadřovat připravenost ke spolupráci tam, kde politici již spolupráci nevidí. A především z těchto důvodů hledám možnost navštívit ruskou Obchodní a průmyslovou komoru v Moskvě.

Stejně tak je naší povinností hledat spolu s vládními představiteli a institucemi východisko, jak na domácí úrovni, tak v rámci EU. Ruské sankce jsou v letních týdnech horkým mediálním tématem, vládní představitelé, pokud nemají dovolenou, vytvářejí komise pro monitorování a zmírnění dopadů sankcí na české firmy. To první problém spíše prohlubuje (ale nic s tím neuděláme), to druhé vítáme. Hledejme však cestu spíše v prohloubení podpory českého vývozu jednak pořád do Ruska (tam, kde to sankce nezakazují), jednak na další trhy. To je v tomto okamžiku nejvýznamnější, asi důležitější, než prosby v Bruselu o finanční pomoc těm, kteří sankcemi utrpěli; polské potraviny se nyní na český trh tlačit budou, ať děláme, co děláme.

Je tu však i dlouhodobější aspekt celé krize. Ronald Reagan byl zapřísáhlým odpůrcem Sovětského svazu. Jednu z prvních věcí, kterou však po zvolení americkým prezidentem udělal, bylo zrušení embarga na vývoz amerického obilí do SSSR, přijatého jeho předchůdcem Jimmy Carterem po sovětské invazi do Afganistánu. Reagan prostě věděl, že ekonomická sankce dává Sovětům nástroj, na který svedou neefektivnost vlastního hospodářského systému a rozhodl se získat nad soupeřem převahu díky silnější ekonomice, technologickému pokroku a dostatečným výdajům na zbrojení. Spokojenost amerických producentů obilí byla vedlejším, pro Reagana jistě pozitivním politickým efektem. Historie prokázala, že měl pravdu.

Zkusme se z Reagana poučit – mít státnickou sílu nepoužít krátkodobě lákavé ekonomické sankce (veřejnost má pocit, že se “něco dělá”), ale založit trpělivou, dlouhodobě účinnou politiku. Podobně jako u Reagana v roce 1981, postavené na posilování vlastní ekonomické a vojenské síly, v dnešní době navíc ještě podpořené postupným snížováním energetické závislosti na ruských dodávkách. Ukrajinské členství v NATO naprosto nepřichází v úvahu, naopak, stabilizace nebude možná bez nalezení kompromisu s ruskými požadavky. V následujících týdnech to bude práce především pro vyjednavače, možná s využitím zprostředkovatelů z třetích stran. Během této doby naše pokračující ekonomická přítomnost v Rusku může zabránit těžko napravitelnému přerušení ekonomických vztahů a udržet obraz českých firem jako důvěryhodných partnerů.

Můžeme se dočkat dne, kdy německá kancléřka a ruský prezident nečekaně oznámí překvapenému světu, že po týdnech trpělivé, utajované práce se podařilo nalézt kompromisní řešení ukrajinské krize. Němci si svůj postup v EU jako obvykle obhájí, Američané vyjádří kyselou rezervovanost (ale to bude vše) a německé firmy budou znovu v Rusku vítané. Pokud však my dnes vyklidíme pozice, nikdo si pak v Rusku na nás již nevzpomene.

Vydáno: 18.8.2014

Autor: Hospodářská komora ČR