Pro příště toho musíme zavařit méně!
„Pojď, půjdeme se podívat po zahradě,“ říkává máma s potutelným výrazem plným očekávání. Pokaždé, když přijedu k rodičům na víkend, je to stejné. Ledva si vybalím věci, už se přezouvám do zahradních pantoflí, abych mohla vyrazit na okružní cestu skrze máminy milované výpěstky. Vždy se na to těším stejně jako ona. A to nejen proto, že všechnu tu nádheru postupně sníme – ať už čerstvou nebo zavařenou. Nebo nakonec nesníme?
Zahradní túru začínáme v bratrově oblíbené sekci kanadských borůvek, malin a ostružin, odkud se přemisťujeme k záhonům s jahodami, cibulovinami a saláty. „Podívej se na to, jak je to rozválený! Ona si tam vždycky lehne, to je hrůza,“ nezapomene máma pokaždé zdůraznit, přestože moc dobře vím, že to našich třicetikilová fenka s láskou dělává. A protože nás doprovází, podrbu jí za uchem. Pokračuji za mámou k ovocným stromům a upřímně obdivuji jakoukoli vegetativní fázi, ve které se zrovna nacházejí. Nejvíce si však užívám dobu, kdy už mohu otrhávat a konzumovat čerstvé plody. Zatímco dělám „oooch“ nebo „aaach“, vykoukne zpoza některého z desítek listnáčů i jehličnanů táta, jehož jsou stromy chloubou. Nezapomene mi ukázat právě zakoupený keřík, který doposud neměl a nutně ho potřeboval. Chápavě pokyvuji hlavou a už jsme u rybízů a angreštů. Ty jsem nikdy neměla zrovna v lásce, ale od doby, kdy máma rybíz zavařuje a lá brusinky, starostlivě prohlížím každý keř, jestli je v pořádku. Těším se totiž, až si uvaříme v zimě svíčkovou na smetaně a na plátky hovězího masa naklademe naší zavařeninu. A co teprve má nejoblíbenější rajčata všeho druhu! Žlutá, červená, masitá nebo fialová, ta všechna se dají usušit nebo upéct a naložit. V domácích těstovinách pak chutnají skvěle…
Nakrátko odskočíme k bramborám a dýním hokkaidó, abychom celou okružní jízdu zakončily ve skleníku. Okurky, papriky a feferonky všech velikostí a barev, jaká krása! Táta frajersky odtrhne tu nejpálivější z nich a jakoby nic se do ní zakousne. „To mě naučil strejda Láďa na Slovensku,“ dozvím se od něj pokaždé, stejně jako o mámině zváleném záhoně. Vlastně na to čekám a až mi to naši jednou neřeknou, vyděsí mě to. Ať děláme, co děláme, ani zdaleka nestihneme všechny naše výpěstky zkonzumovat čerstvé. Jahod, malin a ostružin je pokaždé tolik, že už nevíme, co s nimi. Snídáme je, obědváme, večeříme i rozdáváme návštěvám.
A nakonec začne velké zavařování. Máma zmizí v kuchyni za obřími hrnci a všichni členové rodiny s napětím očekávají, cože letos zase vymyslí nového. Kromě obvyklých záležitostí, jako jsou kyselé okurky, kompoty a džemy, totiž pokaždé přijde s něčím neotřelým. Třeba s jablečnou „nutellou“, která se perfektně hodí na palačinky, nebo se sladkými ovocnými likéry a „pečeným čajem“. A jak tak máma zavařuje, sklenice ve sklepě přibývají, přestože ty loňské ještě nejsou pryč. Výsledkem je skutečnost, že dalšího půl roku všechny ty zavařeniny snídáme, obědváme, večeříme a rozdáváme návštěvám. Logicky tak dospějeme k názoru, že příští rok se toho prostě musí zavařit méně. Koncem zimy tedy sejdu s mámou do sklepa a na základě uplynulého období společně probíráme, co pro příště vyřadit. S pocitem správného rozhodnutí stoupáme po schodech z chladného podzemí, kam se většinou podívám zase až koncem léta. S desítkami čerstvých zavařenin v náručí! Jenže ty se už nevejdou do polic, protože jsou tam ještě ty loňské. I předloňské. Příště toho prostě musíme zavařit méně!
Vydáno: 13.8.2014
Autor: Zuzana Klimešová